Makedonie -díl první - skialp

Skialpy jsou nádhernou a jedinečnou možností, jak projít poměrně rychle poměrně velkou část zimních hor. Připomenout si a uvědomit, jak je člověk malý. Ty nejvyšší vrcholy nejen dobýt, ale následně, nejspíš za odměnu, se po jejích příkrých a netknutých svazích vracet zpět do sedel či údolí.

Cestování. Jedno z mnoha slov, které se za poslední rok objevovalo v našich slovnících jen zřídka. O to častěji jsme však o nějaké pěkné cestě za zážitky přemýšleli. Jako nejsnadnější a současně nejlákavější se na jaře roku 2021 jevila Makedonie. A tak jsme v sedmičlenné skupině jedním autem týden před Velikonocemi vyrazili. Na střeše skialpy, v autě vodácké vybavení. Cesta přes všechny hranice probíhala bez problémů, heslo „Planinári“ na celníky zabíralo 100%. Příjemná cesta s přestávkou na spaní a s prohlídkou Skopě, trvala den a půl. Středeční ráno jsme se tedy probudili v podhůří  zasněžené Šar planiny.  Dopoledne jsme autem nastoupali potřebné výškové metry a do Popovi šápki (Попова Шапка - 1780m.n.m), cíle naší cesty a jednoho z nejznámějších makedonských středisek, jsme dorazili kolem poledne.

Pro většinu z nás byl skialp v těchto velehorách křtem. Modrá obloha a zářící slunce slibovala (kromě spálenin) jen krásné zážitky. Adrenalin ani strach nebyl znát na nikom z nás.  Výbava každého se lišila. Jen jeden z nás měl svoje osvědčené vlastní skialpy. Většina měla zapůjčené zánovní vybavení Dynafit od Sun sportu, další z gruntu nové lyže Lusti v kombiaci s 20-ti letými stoupacími pásy o půlku užšími než lyže. Obouvání bot a jejich první zapínání do pinových vázání bylo oříškem, ale vše dobře dopadlo a výstup mohl začít. „Běžkaři“stoupali nadšeně, vždyť lyže se díky stoupacím pásům nehnuly dozadu ani o fous. „Sjezdaři“ se začínali potit, vysněný vrchol je tak daleko. „Romantici“ byli nadšení neskutečnými výhledy do nekonečných hor. Zkrátka všichni si přišli na své a po cca tříhodinovém  výstupu plného focení a funění jsme dosáhli vrcholu, kterým byl pro dnešní den vyslílač (2398 m.n.m).

Tam, po dobré kávě na kamenech, se role obrátily.  Běžkaři netušili, jak a kudy se dostanou dolů, sjezdaři nedočkavě balili a hledali nejvhodnější (rozuměj nejprudší) srázy. Zpáteční cesta byla krásná pro sjezdaře a zážitková pro nás ostatní. Ale i u nás časem  „sesouvání“ vystřídaly neumělé obloučky a krásným netknutým terénem (to bude asi ted freeride) jsme se dostali zpět do střediska Popova Šápka. Závěrečná neupravená, zledovatělá černá sjezdovka už byla „za odměnu“. K večeru jsme přistáli na terase horského hotelu Aréna a po chvilce rozmýšlení jsme se (vzhledem k tomu, jak jsme vypadali) rozhodli v Aréně přenocovat. Byla to dobrá volba.

Náš druhý skialpový den už připomínal výšlap zkušených mazáků. Ráno jsme využili služeb místí rolby, která nás vyvezla až k vysílači, včerejšího vrcholu a dnešního startu. Od dnešního cíle, Titova vrchu 2747 m.n.m.) nás dělily dva hřebeny a dvě hluboké údolí.  Nandávání a sundávání stoupacích pásů se střídalo a Titův vrch se blížil. Závěrečný výstup nám dal zabrat, ale kolem čtvrté hodiny už vrcholová skupinka vařila v útrobách  kamenné věže zaslouženou vrcholovou kávu.  Těch málo zkušeností, které jsme předchozí den nabrali, způsobilo, že zpáteční cesta byla potěšením pro všechny. Nechyběly pády, bloudění ani opakované sundávání a nandávání pásů, ale návrat do „naší“ Arény  jsme stihli bezpečně před setměním.  Skialpy jsou nádhernou a jedinečnou možností, jak projít poměrně rychle poměrně velkou část zimních hor. Připomenout si a uvědomit, jak je člověk malý. Ty nejvyšší vrcholy nejen dobýt, ale následně, nejspíš za odměnu, se po jejích příkrých a netknutých svazích vracet zpět do sedel či údolí.  

Únava způsobila, že v Aréně zůstáváme i další noc.  Ale ráno už nakládáme, sjíždíme z hor a vyrážíme vstříc dalším, nejen vodáckým, zážitkům. Ale o těch až příště.